Jsme poněkud nová a malá firmička, ale s bohatou historii.
Už můj pradědeček založil malou kavárničku na kraji města. Co mi vždycky děda vyprávěl, tak pradědeček dělával jen čtyři druhy kávy a to černou tureckou, černou s kapkou kravského mléka, irskou kávu a co děda říkal, tak jeho specialita byla dnešní vídeňská káva, v době mého pradědečka se jí říkalo káva princezen. Měl ji v nabídce zařazenou právě proto, říkal, že černá je pro pravé chlapy a proto musí přidat do nabídky něco pro pravé dámy a proto ho napadla právě káva princezen-dnešní vídeňská káva.
Další metu převzal po pradědečkovi jeho syn, můj dědeček. Děda nepracoval ve stejné kavárně jako pradědeček, ale založil si svou vlastní, protože kavárnu po pradědovi zdědila jeho dědy sestra a protože dědeček miloval, když chodíval za tátou do práce, jak to tam hezky voní, jak se lidé u kávy na sebe usmívají, jak nad kávou vznikají nová přátelství i nové lásky, a proto si založil svou vlastní kavárnu. Jeho kavárna se jmenoval Nad Láskou. No není to hezký 🙂 . Dědeček jeho kavárnu miloval a milovali ji i lidé, právě pro to, že děda do přípravy kávy dával kus sebe a za to jsem ho nad míru obdivovala a stal se mým obrovským vzorem. Komunisté mu kavárničky sebrali a po revoluci ji již už nezískal zpátky. Po každé, když jdeme kolem ní, dědečkovi ukápne slzička a moc hezky o ní a i o práci jako takové, se všemi starostmi ohledně papírovaní a tak, mluvil vždycky také moc hezky.
Můj příběh, jak jsem se já dostala ke své vlastní kavárně
Kávu jako takovou jsem milovala vždycky, pamatuji si na to, když jsem poprvé v pubertálních letech začala pít kávu, bylo to skvělé, jak krásně voněla a jak chutnala. Nebyla to nějaká spešl káva byla to normální rozpustná káva zalitá mlékem. Ale mě to oslovilo od začátku. S přibývajícím věkem jsem si začala něco více zjišťovat o kávě a její přípravě. Ale brala jsem to jako můj koníček, nikdy jsem nepřemýšlela nad založením své vlastní kavárny.
Věděla jsem příběh pradědečka a i dědeček, milovala jsem, když mi děda vyprávěl oba dva tyto příběhy. A jednoho dne jsem šla sama okolo dědečkovy bývalé kavárny a podívala jsem se dovnitř, v té době už tam byly jen nějaké sklady na součástky, a mých očích se objevila dědečkova kavárna a bylo jasno, musím pokračovat v tradici. A takhle vznikala moje Kavárna, co žije kávou.